Obyčejný africký život / Úvod do místního zemědělství

Vysoká míra chudoby afrických států zůstává jedním z nejpalčivějším problémů tohoto kontinentu. Je udivující, že lidé v Africe žili tisíce let, zakládali vyspělé civilizace, najednou posledních 70 – 80 let žijí v chudobě.

Vysoká míra chudoby afrických států zůstává jedním z nejpalčivějším problémů tohoto kontinentu. I přes obrovské množství projektů a financí, které jsou zde investovány, africké státy jsou stále považovány za chudé. Můžeme vidět obrázky podvyživených dětí a slyšíme zprávy o oblastech, kde je hladomor. Jak je možné, že někteří lidé trpí hlady? Přitom nejvíce lidí v Africe žije na venkově a zabezpečují své živobytí zemědělskou produkcí. Přestože zemědělství zaměstnává 85% aktivní pracovní síly (oficiálně i neoficiálně), na HDP se ve většině afrických zemí podílí méně než 10%. Je udivující, že lidé v Africe žili tisíce let, zakládali vyspělé civilizace, najednou posledních 70 – 80 let žijí v chudobě.

Naštěstí nemám daleko k osobnímu příkladu a ráda bych s vámi sdílela příběh mojí vyvdané africké tety, která žije v rurální oblasti východní Zambie a jej rodina se živí zemědělstvím. Tato teta je jediný příbuzný, který můj muž zná z otcovy strany. Jeho otec zemřel na aids, když manželovi bylo 5 let. Jeho maminka zemřela na aids o rok později. Manželův otec byl ekonomický úředník na daňovém úřadě (to znamená, že se měl hodně dobře, v té době jistě patřil k vyšší střední vrstvě). Všechny jeho pozůstalé děti byly vychovány v rodinách svých matek. Rodina otce měla nárok pouze na majetek, ale ne na děti. Manžel má starší sestru, která pochází z vysokoškolské lásky jeho otce a její matky. Dále má staršího bratra, se kterým sdílí stejnou matku. Nejmladší sestra přišla s její maminkou se představit ostatní rodině v den pohřbu jejich otce. Skandál, který by někdo čekal se nekonal a dnes k nám jeho mladší sestra jezdí pravidelně na návštěvu i s jejím synem a synovcem. Po smrti manželovi matky o rok později po otcově smrti, bratry vychovala jejich babička, která žije dodnes! V roce 2021 měla covid a přežila ho. Tento rok (2022) jí je 94 let.

S prvním příbuzným z otcovy strany, se kterým se můj muž setkal, byla právě jeho teta (mladší sestra jeho otce). Teta se jmenuje Harriet a přijela nám pomoci s naší prvorozenou dcerou. V té době jsme žili v Mongu v Západní provincii Zambie. Mě se moc nezamlouvalo, že by měla přijet cizí paní, která opustila mého manžela, když byl malý, starat se o mé malé dítě. Nicméně jsem souhlasila. V den příjezdu tety Harriet, která měla přijet autobusem, jsem z manžela vyzvídala, jak Harriet pozná? To jsme již seděli v autě směrem na autobusovou zastávku a já byla nervózní. Manžel mi na to neodpověděl. Když jsme dorazili na autobusovou zastávku, šli jsme si stoupnout před autobus a pozorovali jsme, jak cestující po jednom vystupují. Tetu Harriet jsem poznala na první pohled i já. Ta podoba byla neuvěřitelná. Můj muž se s tetou objal a od té doby zde nebyl prostor pro jakoukoliv zášť.

Harriet u nás byla tři měsíce a já ji ke konci pobytu přemlouvala, aby neodjížděla. Nakonec mi přijela pomoci i s druhou dcerou o tři roky později. Přijela k nám z Lundazi, což je rozlehlá vesnická oblast na východě Zambie u hranic s Malawi. Jedná se o vzdálenost 1000 km a jela to autobusem tři dny. Harriet se narodila v roce 1954, 6 let před získáním nezávislosti. Vyrostla v hlavním městě Lusace, dokonce vlastnila automobil, a měla zaměstnání na vládním úřadě. V době ekonomické krize, kterou Zambie procházela od 80. let, kvůli poklesu ceny mědi na mezinárodním trhu. Zambie si uvědomila, že nemůže záviset na exportu nerostných surovin a vládní strategie se zaměřila na soběstačnost a zemědělství. Po skončení politiky jedné strany a změně režimu na začátku 90. let, teta Harriet se svým manželem odešli do rurální oblasti hospodařit. Zambijská vláda slíbila podporu farmářům a pokrok v zemědělství.

Cílem bylo zemědělství zintenzivnit dle britského a amerického vzoru komerčních farem. Byla zavedena přímá podpora farmářů v rámci státních dotací. Tato podpora je v Zambijských dotacích dodnes, ale pokrok v zemědělství to nepřineslo. Farmáři nemají možnost zvolit si, jak vládní dotaci chtějí využít. V rámci těchto dotací se mezi farmáře rozdávají vládou nakoupené zemědělské vstupy. Jedná se o chemická hnojiva a pesticidy. Vláda tyto vstupy nakoupí od nadnárodních korporací, které na oplátku štědře odměňují politiky, kteří jsou zrovna ve vládě. Farmář od vlády dostane zdarma chemický fertilizer, pesticid a geneticky upravená semena. Vláda úrodu vykoupí od farmáře za výhodnou cenu (pro sebe, ne pro farmáře). Na celém procesu nejvíce vydělávají nadnárodní korporace, které dovážejí vyrobené zemědělské vstupy.

Naše teta Harriet praktikuje zemědělství přesně tímto způsobem. Od vlády každý rok obdrží balíček, se kterým zasadí kukuřici, arašídy a tabák. Všechny tři plodiny jdou na výkup, který uspořádává vláda. Vydělané peníze jdou ve většině případů na zaplacení školních poplatků a zdravotní péči. Ale na nic více nezbývá. Ani na zakoupení nových fertilizerů a pesticidů. A tak každý rok vláda opět rozdává chemikálie od nadnárodních korporací. Pokud by náhodou někdo chtěl tento šílený řetězec přerušit, tak věřím, že jistě nějaká mezinárodní organizace vyhlásí hladomor v té oblasti, kde by mělo dojít ke změně.

Teta Harriet mi vyprávěla, že vesnice byla v minulosti schopna zásobovat města různými potravinami, které pocházeli z různých zdrojů jako je les (houby, ovoce, bylinky, zelenina jako je amaranthus, medicína, atd.), řeka (ryby), nebo menší pole s maniokem, které byli obhospodařovány dobytkem, tam kde se vyskytovali pastevci. V dnešní době je to město, které zásobuje vesnici jídlem. Farmář prodá sklizenou kukuřici vládě, která ji namele na mouku a zabalí, kterou si poté farmář koupí v obchodě a udělá si z toho africkou kaši. Této africké kaši se na mnoha místech říká různě, v Zambii je to nshima, v Jižní Africe je to pap, V Nigérii fufu, atd. Toto jídlo se ustálilo jako hlavní přibližně před 60 lety se zavedením intenzivnějšího chemického zemědělství. Předtím bylo africké jídlo mnohem pestřejší a pocházelo i z jiných zdrojů než z velkých polích s postřiky. Chemikálie umožnili vypěstovat jednu plodinu ve větším množství v relativně krátkém čase. Ale z dlouhodobého hlediska chemikálie poškozují půdu a ta se stává neúrodnou. Farmáři potřebují buď více půdy a nebo více chemikálií, aby mohli pokračovat v pěstování těchto komerčních plodin, které jsou hojně podporovány mezi námi všemi.

Překvapivě organické farmaření nebo farmaření, které by bylo šetrné k životnímu prostředí, zde není rozvinuté, přestože se místní lidé uměli uživit po tisíce let sami bez užívání chemikálií. Znalosti tradičního zemědělství tu jsou ještě poměrně na vysoké úrovni především u starší generace, jako je manželova babička. Manželova teta, které je  pouhých 68 let má znalost ale pouze britsko/americkou a to pěstovat žlutou kukuřici pomocí chemických prostředků. Většina lidí na venkově spoléhá pouze na zemědělství jako způsobu obživy, a právě zemědělství má největší potenciál k růstu. Organické zemědělství, které má nulové vstupy a jakýkoliv výdělek je ziskem, je navíc šetrné k životnímu prostředí. Ale iniciativ a organizací, kteří by podporovali tradiční vědomosti afrického farmaření je málo. Navíc tradiční znalost získávání potravy se neslučuje s moderním životem. Mnozí si myslí, že obyvatelé afrických států jsou chudí, protože se věnují zastaralému způsobu života. Mě to přijde naopak, čím více se snažíme jejich život modernizovat, tím více škodíme.